Co mají společného Ústí,
punková galerie a světový design?

Adam Štěch ví!

S Adamem Štěchem jsme se sešli v jeho bytě a měli tak možnost nahlédnout do velkého kreativního světa. Stejně tak, jako nás vpustil do osobního a intimního prostoru, k sobě domů, nám otevřel zákulisní pohled do vzniku různých projektů a výstav, ale také s námi sdílel zkušenosti jako pedagog, kurátor a také jako člověk, který zasvětil život architektuře. Vydali jsme se s Adamem do úplných začátků jeho psaní a možná ještě o trochu dál. Neochudil nás o tipy, kam se vydat za modernistickou architekturu mimo Prahu, jaká studia vedou na jeho žebříčku zajímavých architektonických ateliérů, ani o to, jak jeho výstavu v Milánu zařadili do top deseti instalací.

Kdo ho přiměl založit si Instagram? Jak si pořídil kvalitní nábytek, který vydrží dekády? A mají magazíny podobně jako Dolce Vita možnost do budoucna?

Máš za sebou hodně projektů, jsi teoretik a historik architektury, publicista a majitel galerie.

Galerii už bohužel nemáme. Nikdy bych se nepasoval do role majitele galerie. Naše galerie byla hodně punk. Zároveň to bylo naše studio. Spolupracovali jsme s kolegy Matějem Činčerou a Honzou Klossem se kterýma jsme založili OKOLO, takže to byl pracovní prostor a zároveň místo pro výstavy. Výstavy nebyly pravidelné a bylo to super, ale před dvěma lety nás odtamtud vyhodili, protože nový majitel měl nějaké jiné plány. Bohužel to tam skončilo, byly jsme tam deset let. Úžasné období, kdy jsme se tam scházeli, bylo to v Bořivojce, hned nad hospodou Nad Viktorkou, takový pajzl, kam jsme chodili na pivo a bylo to hrozně dobrý na Žižkově. Mám to tam rád, je to tam takový rázovitý. Spíš, než jdu do trendy kavárny, tak jdu prostě do pajzlu. Začali jsme v jednom z nich dělat Půlitr architektury, dělám to s Honzou Burešem, mladým architektem, a Matějem Beránkem, a je to koncept přednášek o architektuře v hospodách. Dělali jsme to asi 4x Nad Viktorkou a teď to tam asi už tam dělat nebudem, protože barman byl docela vostrý. Měli jsme to i v Dejvické nádražce a je to vlastně o tom, že pozveme lidi z oboru a povídá se o architektuře a pije se pivo a kouří se. Ryzí nadšenecká věc.

Zpět ke galerii! Tu jsme měli vedle, měli jsme super výstavy! Vystavovala Sabine Marcelis, kterou velmi dobře znám a byla trochu tehdy na začátku kariéry a přijela bez jakéhokoliv nároku na honorář. Měli jsme tam Studio Swine, zajímavé britské designéry, Michaela Anastassiadese, studio Big Game ze Švýcarska, Lexe Potta, Marthe Keller. To hlavní gró těch výstav byly ve spolupráci se Scholastikou s tím, že Scholastika pozvala nějakého designéra, kterého já jsem vybral a ten měl workshop na Scholastice pro studenty, a pak druhý den byla vernisáž jeho výstavy u nás v galerii. Fungovalo to moc hezky! Byla vždy vymyšlená trochu jinak pokaždé. Většinou ty věci přivezli v kufru ti designéři. Neměli jsme budget posílat nějaké drahé balíky. Fungovalo to! Dobré časy a super večírky. Vernisáž vždycky končila v pět hodin ráno.

Učíš na Scholastice, proč sis vybral také Ústí? Možná trochu mimo hlavní dění?

ADAM: Mě oslovili, protože sháněli někoho, kdy by vyučoval design a architekturu, tedy hlavně design. Já jsem to ocenil, protože původem pocházím z České Kamenice, což je v Lužických horách, je to blízko a je to právě v ústeckém kraji, takže pro mě to byl určitý návrat do rodnou hroudu. Ústí znám velmi dobře, mám tam kamarády ze střední školy a z mládí. Rád se tam vracím a jsem vlastně rád, že jeden den v týdnu můžu „vypadnout“ z Prahy a být v Ústí a učit tam. Je to fajn, teď jsem tam pět-šest let. Na Scholastice neučím už na VOŠce, protože na Vyšší odborné škole skončil produktový design. Končí letos, a tudíž tam nemám komu přednášet, ale přednáším tam pro veřejnost- večerní kurzy, kam za mnou chodí lidi, kteří jsou stejně staří zhruba jak já. Mají své zaměstnání, třeba právník nebo slečnu co se zabývá hudebními licencemi atd. Lidi, kteří mají své povolání a večer si jdou poslouchat to, co povídám o architektuře, takže to je docela zábava, protože se studenty často musí člověk bojovat, s jejich morálkou, s jejich pozorností a se zájmem, ale vlastně u těchto lidí, kteří si to zaplatí a ve svém volném čase chodí se dovzdělávat o architektuře, tak ti to hltají. Trochu něco jiného.

Baví mě učit, baví mě diskutovat se studenty, ale zase tolik mě nebaví chodit na zasedání rad. Nejsem akademický člověk, i když si myslím, že akademické znalosti mám, tak s nimi pracuji trochu volněji. Člověk je pak frustrovaný, že na konci se musí odevzdávat výkazy z akademické činnosti. Žádné mé projekty nepasují na to, že z toho fakulta může dostat body, protože jsou v podstatě hodnocené jako neakademické.

Jací jsou studenti v Ústí? Často bývají porovnávaní se studenty z UMPRUM, řekla bych, že je to taková veřejná věc, o které se ale příliš nemluví. Nikdy tomu neunikneme. Na Tebe ale slýchám jen samou chválu, ale prý jsi přísný…

ADAM: Studenti předmět dohánějí na poslední chvíli, nechám je projít, ale zadám jim třeba napsat ještě článek navíc. V tomhle ohledu jsou studenti stejní jak v Ústí, tak na Sholastice. Studenti jsou různí. Ti, které to zajímá, a z kterých něco vyzařuje, nemusí to být zájem, nějaké zaujetí, tak tich je méně než více a samozřejmě je tam spousta línějších studentů. Pracuji s tím co mám a snažím se studenty motivovat k tomu, aby je to bavilo a měli z toho tu zábavu. Bez toho to nemá cenu dělat. Musí vás to vnitřně naplňovat. Zdá se mi, že nejsem přísný, ale možná je dobře, že to o mě říkají. (smích)

Do kulturního dění v Ústí jsi se zapojil ale více. Dalo by se říci, že jsi tam pomohl zase design trochu otevřít veřejnosti víc. Po nultém ročníku Design Ústí, jsi vytvořil výstavu, která představovala hvězdy designového světa i vlastně hvězd architektury, kteří z okolí Ústí pocházejí nebo zde působili. Naopak nultý ročník cílil na studenty a byl i prodejního charakteru. Návštěvníci si mohli některé produkty i zakoupit. Řekneš nám něco o Tvém konceptu?

ADAM: Byl jsem přizván už k nultému ročníku, ale na poslední chvíli. Řekl jsem si, že potřebuji více času. Počkal jsem si na další, tedy první oficiální ročník. Když mě někdo osloví kurátorovat, tak kuráturuji v souvislostech. Zkurátorovat prodejní akci to mě moc nezajímá. Baví mě komponovat výstavy- stejně, jako když děláš knížku. Jako když děláš různé kapitoly a ty spolu souvisí. Přišlo mi dobré, že bychom mohli uvést ten region. Design, je většinou spojen s Prahou, všechny akce, všichni designéři sídlí v Praze, pragocentrické. Když jsme v Ústí, tak máme trochu povinnost ten region nějak ukázat. Takže ta výstava byla komponovaná, že to vlastně bylo padesát příběhů a věcí, které se týkají regionu nebo se nějakým způsobem týkají architektury nebo designu napříč. Měli jsme tam průmyslový, fashion i umělecký, autorský design. Měli jsme tam architekturu z určitých období, byl to takový pelmel, kdy jsem chtěl bez složitostí obyčejným lidem ukázat, že tu máme region, který má co nabídnout a že to není jen minulost, na kterou můžeme vzpomínat, ať už je to 19. století nebo první republika, kdy zkrátka ten region byl bohatý a průmyslově dynamický, ale že to je i teď. Vznikají malé firmy, třeba POSEDLA, kdy kluci vyrábějí 3D tištěné cyklistický sedla apod. Myslím, že to bylo fajn. Škoda, že to bylo krátké. Spousta lidí mi říkalo, že to nestihli, protože výstava trvala jenom čtrnáct dní.

Jedna z posledních tvých výstav Casa Imaginaria souvisí s imaginativními interiéry, vize prostorů. Kde se na takové téma zrodil nápad? Přijde mi to i dnes originální pojetí…

ADAM: Mělo to dva důvody. Iva Knobloch, kurátorka z UPM, která připravovala expozici na Triennale de Milano v roce 2022 a oslovila nás rok a půl předtím a oslovila mě na základě rozhovoru pro Český rozhlas, kde jsem povídal o fiktivních digitálních interiérech. Od roku 2019 a pak hlavně v roce 2020, kdy začal covid, jsem je hodně sledoval na Instagramu. Fascinovalo mě to a začal jsem si všímat, že se vyrojila na Instagramu skupinka tvůrců z celého světa ať už Charlotte Taylor nebo Alexis Christodoulou, a všichni začali dělat tyhle vizualizace překrásných až kýčovitě krásných tvarů. Fascinovalo mě to, že jsme v realitě, která je naprosto jiná. Nemůžeme jít ven, nemůžeme se kamarádit nebo setkávat s kamarádama, nemůžem jít na pivo nebo cestovat, jsme uzavřeni ve světě čtyř stěn našich pokojů a přišlo mi,  že všechny tyhle interiéry které zobrazují nějaké luxusní interiéry s výhledem do džungle, v něčem klišé, jsou takovým vizuálním útěkem z naší reality. Proto mě to zajímalo, a říkal jsem si, že je to zajímavý historicko-sociální fenomén. A pak nás oslovila Iva Knobloch, kterou to zaujalo, a příští téma Triennale je Unknown Unknows, neznámé neznámé světy. A to bylo perfektní téma pro to. Začali jsme vymýšlet a oslovit jsem všechny ty lidi, co jsem našel na Instagramu asi patnáct kreativců. Bylo vtipné, že mě z nich spoustu sledovalo. Tyhle lidi často berou inspirace právě z modernismu, protože využívají ty určité estetické a výtvarné prvky modernistické architektury, napsal jsem jim a oslovil je na výstavu. Byla super! Jsme rádi jak to dopadlo. Vtipné je, že to byl český pavilon, ale nebyl tam ani jeden český umělec. Představili jsme tam jejich digitální výjevy v takových velkých panelech. Jako kdyby v tom člověk stál…

Na který projekt jsi teď nejvíc hrdý a baví Tě?

ADAM: No určitě Elements! Naše nejnovější výstava, kterou jsme udělali nejdříve pro Salone del Mobile v dubnu minulého roku. Je to výstava která shrnuje 3000 mých fotek z architektury, co jsem udělal, a je to pouze zaměřené na detaily. To znamená ty elementy, ať už to jsou dveře, zábradlí, prvky, které mě zajímají a je to brutálně obsáhlá databáze těchto elementů. Tři tisíce fotek, deset sekcí. Takže cca třeba sekce Entrence, tedy vstupy, funguje tak, že člověk stojí před těma fotkama a vidí třeba pět set dveří, ale každý dveře jsou okomentovaný s informacemi kdo je vyrobil, kdo je navrhl, kde to je, jaký to je barák a ze kdy. Archiv, říkám vždy archiv gesamkunstwerku, protože to jsou vlastně prvky toho uměleckého díla a modernistické architektury.

Tuhle výstavu jsem si prosadil, řekl jsem si, že ten archiv mám velký a musím s tím začít něco dělat. Vybral jsem tyhle všechny detaily. Kluci mi pomohli s grafikou a instalací a dostali jsme se v Miláně na super místo- Drop city a to je taková platforma pro vystavování experimentálního designu v podstatě. Je to na Milano Centrale, na hlavním nádraží, v takových kobkách, jako máme Negrelliho viadukt, je to pod kolejemi takové tunely a měly jsme jeden ten tunel a dostali jsme to místo zadarmo, protože tomu kurátorovi se to strašně líbilo a podpořilo to nekomerční edukativní akci. Byl jsem tam deset dní od rána do večera nonstop a hrozně jsem si to užil. Byl jsem v Birra Moretti pořád a byl jsem tam v kontaktu se strašně moc lidma a za deset dní jsme tam měli padesát tisíc lidí. Přišli tam lidi typu Rem Kolhaas, kurátoři ze všech velkých světových institucích. Byla na to skvělá odezva a teď tu výstavu máme v MAKu ve Vídni a teď jí budeme instalovat, jinou verzi, ve Švýcarsku ve Flimsu, takové horské městečko, kde je galerie Das Gelbehaus, kterou mimochodem postavil slavný architekt Valerio Olgiati a kde byla 21. prosince vernisáž. Je to něco, na co jsem teď pyšný. Nejdůležitější věc co jsem zatím udělal, asi důležitější než má knížka. New York Times nás zařadil mezi deset nejlepších výstav Milána. Přináší to postupně zajímavé lidi, kteří se na to nabalujou a má vize je, že by výstava měla procestovat svět. Vídeň, Švýcarsko, tento rok Francie, pak už zatím nic není domluvené, ale chtěl bych to dostat do Ameriky, tam jsem ještě žádný projekt neuskutečnil. Samozřejmě z té výstavy bych chtěl udělat knížku.

Databáze referencí. Byly to malé fotky, takové pohlednice…Lidé tam byli i dvě hodiny a i se vraceli. A architekti, kteří navštívili výstavu mi říkali, že by to potřebovali v knize. A já jsem říkal „No nemám“. (smích) Takže jsem si bral emaily. Skoro už je to rok a s knížkou jsem zatím nepokročil. Potřebuji vydavatele. Byl jsem v kontaktu se světovýma vydavatelstvími, ale zatím to nekliklo. Nikam nespěchám. Myslím, že je to něco, s čím chci do budoucna pracovat na více úrovních. Archiv můžu vybudovat online, nebo přesně předplatitelské systémy. Knihy mě baví nejvíce. Mám rád papír. Jsem oldschool. Elements je nejnovější projekt, ale srdcovka opravdu.

 

Jak jsi poznal, že modernistická architektura a postování na Instagram o ní, je tvé poslání? Pamatuješ si na svůj první post?

ADAM: To, že se budu věnovat architektuře, designu a umění do konce života jsem věděl, když mi bylo sedmnáct. Byl jsem na střední škole a zkrátka mě to nějak začalo strašně zajímat. Pak jsem šel studovat dějiny umění atd. Nikdy jsem nikdy nechtěl dělat architekturu nebo design. Vůbec nemám talent a neumím ani nic nakreslit. Zajímalo mě ty věci komentovat a prezentovat, přibližovat je lidem. S Instagramem to začalo v roce 2015, byl jsem poprvé v životě na cestě mimo Evropu, v New Yorku a tam jsem se setkal s mým vzorem- to je člověk, který se jmenuje Patrick Parish a on založil blog který se jmenoval mondoblogo. Dokonce to visí stále na internetu. Byl to blog na blogspotu, úplně nehezký, nemělo to žádný design, ale postoval tam strašně zajímavé věci. Vždycky jsem cokoliv hledal z dějin architektury, tak jsem velmi často to našel na modnoblogo. Přijel jsem do New Yorku a zeptal jsem se ho, jestli ho můžu navštívit v jeho galerii, šli jsme tam a zajímalo mě, proč už nic na svůj blog nepřidává. Není to škoda? Odpověděl mi, že je teď na Instagramu, to je novinka teď. Nebyla to úplně novinka, nevěřil jsem mu to, a byl jsem vždycky proti sociálním sítím. Facebook jsem si založil vlastně strašně pozdě. Nicméně ovlivnil mě natolik, že jsem si druhý den založil Instagram.

První fotka nebyla architektura, byl to nábytek. Byla to fotka knihovny Carlton od Ettore Sottsasse od Memphis. Protože jsem jí měl zrovna v telefonu a fotil jsem jí někde v kanceláři muzea. Pak trvalo strašně dlouho, než se to rozjelo. Když si někdy doscrolluju dokonce a koukám se zpětně, tak ta kvalita byla úplně jinde a mě to v něčem nebavilo zezačátku. Postupně začala nabalovat zajímavá komunita lidí, kteří mě začali sledovat, nebo který já jsem začal sledovat. V roce 2017 jsem jel do Austrálie se dívat na baráky a fotit. A seznámil jsem se přes Instagram s Filipem Arnoldem, což je architekt, který je naprostý magor do architektury i z pohledu focení, nejen stavění. Procestoval celý svět za architekturou, v Praze byl několikrát, na Loose a podobně. Je to člověk ze Sydney a díky němu mi byla otevřená řada dveří právě v Sydney, do různých baráků. A tento model jedu doteďka. Když někam jedu, tak tam oslovím ty lokály a většina z nich je i na Instagramu. Začnu v tom, že je oslovím na té platformě. Většinou už se známe. V tomhle to je pomoc v rámci mého výzkumu.

Měl jsem teď večírek a přišel jsem v šest ráno a byl jsem s klukama grafikama, Jakubem Samkem, Dan Gonzáles a tak a bavili jsme se o tom a byli fascinováni tím, že jsem doteď z Instagramu nevydělal ani korunu. Mám tam 200.000 sledujících, sleduje mě tam třeba ředitel Bottegy Veneta, z fashion třeba mám hodně followers, ale nejsem influencer a ten svět je pro mě bizár. Na mém profilu neprezentuju sebe, takže někdo to může chápat dost anonymně, proto asi nejsem ten, kdo získá nějaké nabídky či spolupráce. Je trochu sen, kdyby mě oslovila Leica nebo Nikon, abych mohl jezdit a fotit. Do toho by šel, protože ty značky mám rád. Co by nekonvenovalo s mým zájmem, to by nebylo nic pro mě. Mám dojem, že jsou dnes influenceři reklamní nosiče, nic víc.

Adam Gebrian, populizátor architektury a sám architekt, tuto cestu využil skrze placený portál HeroHero, kde sharuje mapy světa se zajímavými archi místy, které je fajn navštívit z toho lokálního pohledu. Nebyla by to cesta?

ADAM: Určitě je to cesta! Naprosto v tomhle respekt, že to takto udělal! Je to hustý, že s tím má takový úspěch. I když ten jeho přístup je taky trochu k influencerům a mně to není úplně sympatický. Respektuji to. Je to trošku podbízivé, ale je to cesta a nešel bych na HeroHero, ale globální síť, protože osmdesát procent mých sledujících je ze zahraničí. Česko mám pokryté relativně málo. Třeba Patreon nebo něco podobného, účet tam mám, ale nic tam není. Zkouším, hledám, jak tu databázi a know-how dál nějak využít, řekněme monetizovat. Doposud co dělám a všechno co mě živí si musím odsedět a dělám to sám. Adam Gebrian vymyslel, že bude prodávat skrze platformu mapy a samy se mu prodávají mapy, když to tak řeknu. Jakýkoliv článek který napíšu, přednášku kterou sestavím, výstavu kterou zkuráturuji a musím jí vysedět v tom čase. Tím, že vlastně tomu tak nikdo nerozumí, moc se to nedá delegovat někomu dalšímu. Točím se v tom trochu, ale určitě něco vymyslím. Příští rok bych chtěl udělat nějakou databázi, kde ta architektura bude a bude se v ní třeba pomocí hashtagů vyhledávat, podle období, architektů či stylů a bude to třeba navázané na nějaké průvodce. Mnohem sofistikovanější, ne jako Google mapa, kde vlastně ani není popiska o co se jedná. Například Paris art deco, průvodce, kde bude sto míst, ale třeba dvacetpět a bude to zaměřené na jeden styl a hezky popsané. Nebaví mě to jen označit na Googlu a nic s tím neudělat.

 

Tedy něco jako je Modern Prague Map od Blue Crow? Také jeden z tvých předešlých projektů.

ADAM: Něco v tom smyslu. Přemýšlím, že by mě to stejně bavilo vytisknout, ale kdo mi to bude prodávat? Kdo posílat? Jsou to hrozně komplexní věci. Nás baví s klukama dělat ty věci, jsme kreativci, umíme dělat ty projekty, my jen neumíme dělat ten byznys. A ani mě to nebaví. Udělám knížku a chci dělat další knížku, a ne jí prodávat. Vím, že je PR a marketing dnes důležitá část, ale radši nás baví to gró. Nikdy jsem zatím neměl odvahu si někoho najmout a rozjet to s tím, že by mi někdo pomohl s tou marketingovou částí.

ADAM ŠTĚCH

Definovat Adama Štěcha jen podstatnými jmény čím je a není je poměrně náročná disciplína a po tomto rozhovoru to jistě začínáte tušit také. Je teoretikem a historikem architektury s instagramovým účtem okolo_architecture, kam přispívá svými fotografiemi modernistické architektury z celého světa. Je publicistou, jehož příspěvky najdete ve světových magazínech, v Dolce Vitě, ale také třeba v knize o cyklistice a svobodě. Vyučuje na FUD UJEP a vede své kurzy pro veřejnost na Scholastice. Byl kurátorem několika významných výstav a reprezentoval svou práci i na Salone del Mobile v Miláně. Výstava Casa Imaginaria právě cestuje ve světě a stihla už Japonsko, Vídeň a Švýcarsko. Miluje knihy a vlastní několik ikonických kousků nábytku. V neposlední řadě je to velmi milý a skromný člověk, který nikdy nezapomene zmínit své kolegy či šikovné přátele.

Autor: Jana Brandtlová, jana@rareplaces.cz
Zdroj: Zerwox, Memphis Ltd., Finestre sull’Arte, Wallpaper, bluecrowmedia, UPM
Foto: Vojtěch Veškrna, Adam Štěch