Rare Places newsletter
Bojíš se, že přijdeš o ty nejlepší tipy na cestování? Přihlášením si zajistíš, že budeš vědět všechno, co víme my!
Jsme dobří na malé měřítko. Za posledních třicet let v Praze nevyrostla žádná kulturní stavba, která by měla formát a standardy moderní instituce.
Adam Štěch hodnotí aktuální scénu a přidává tipy na must visit architekturu.
Vydali jsme se s Adamem do úplných začátků jeho psaní a možná ještě o trochu dál. Neochudil nás o tipy, kam se vydat za modernistickou architekturou mimo Prahu, ani jaká studia vedou na jeho žebříčku zajímavých architektonických ateliérů. Druhá část rozhovoru na sebe nenechala dlouho čekat.
Zapůsobilo na něj Japonsko? Jaké ateliéry sleduje? Je Dolce Vita kritický magazín a má šanci existence i do budoucích let? A co si myslí o Rare Places?
Nedávno jsi byl na poměrně dlouhém výletě v Japonsku. Člověk si úplně tuto destinaci asi nespojí s modernistickou architekturou. Co tam objevit? A co tam Tebe v tomto stylu překvapilo?
ADAM: Mě obecně baví cestovat do zemí, které nejsou příliš příznačné pro modernistickou architekturu. Je to takový předsudek, protože modernistická architektura vznikala všude. Po válce, 40. až 50. léta, se svět emancipoval. V Japonsku to je samozřejmě úplně jiné, ale je to úžasné ve spojení západního a východního světa a mě obecně na modernismu fascinuje sledovat jeho různé variace. Když si vezmeme premisu, že modernismus vznikl řekněme ve střední Evropě, a pak se šířil různými způsoby dál, protože architekti utíkali před válkou a uplatnili evropské tendence, které tady vznikali ve dvacátých letech, tak je uplatnili v kontextu dané země. Ať už to byla Brazílie, nebo Mexiko či Japonsko. Mně to přijde, jako když se mísí rasy. Je to vždycky oživení a v architektuře je to něco podobného. Nezakrní to na jednom úhlu pohledu, ale obohatí to obě kultury. V Japonsku to je obzvlášť. Už impresionisté byli inspirovaní japonskými dřevoryty.
Byli jsme tam čtrnáct dní, ale připadalo nám to jako dva měsíce. Jste v jiném světě a je to intenzivní. Vrátili jsme se a druhý den jsme říkali, že tento rok musíme znova. Je to tam navíc levné! Pobyt, hotely a hlavně jídlo bylo dostupné. Najíte se tam i za padesát korun (a to i ramen). Z mého pohledu je to tam levnější než tady.
Na Tebe lze narazit snad úplně všude! Jsi milovníkem cyklistiky a tvá esej se objevila i v knize O svobodě na kole, ve městě i krajině. Jak ses dostal k tomuto projektu?
ADAM: Ondřej Buddeus, který byl editorem té knížky, je manžel mé spolužačky z dějin umění. Oslovil mě skrze ní. Sledoval také naši tvorbu v rámci Pedal project magazine, s kolegy jsme byli průkopníky fix gear kultury, což je ježdění bez brzd na kole ve městě. Kolo, které ovládáte jenom pedály a musíte pořád šlapat. Specifická jízda na kole, která má svou genezi. Někdy v devadesátých letech se tahle kola začala používat ve městě a stala se z toho subkultura jako třeba ze skateboardingu. Tohle nás hodně bavilo. Ještě předtím jsem jezdil na bmx, ale ve čtrnácti jsem spadnul a málem jsem ochrnul na celé tělo. Potom jsem zase jezdil na kole, ale už rekreačně. Měl jsem ambice stát se profesionálním jezdcem bmx. Cyklistika je v tomhle zajímavá, jednak svobodou jízdy, a pak obdiv ke kolům jako takovým. Přivedl mě k tomu starší bratr. On je brutální cyklista a sbírá kola. Některá jsem koupil já a máme je napůl. Sbírka čítá okolo padesáti kol. Umí s koly dělat, opraví je, restauruje… To já vůbec neumím. Technicky jsem nepolíbený. Vidím tu propojení s designem. Obdivujete krásné cyklistické rámy, komponenty, to je stejná fajnšmekrovina, jako když já mám oblíbené kousky nábytku. Aktuálně se jízda na kolech transformovala do komunit a komunitních jízd a přijde mi to trochu snobismus.
Psal jsem tedy o provázání s designem. A se světem kreativy, protože jsem začínal ve skateboardové komunitě u nás na severu. A když jsem byl v prváku na Filozofické fakultě na Karlově univerzitě, trávil jsem večery na Štvanici v baru a byl jsem tam se skejťákama, protože jsem v té době ještě jezdil na bmx. Bavilo mě to, a když jsem tam o sobě říkal, že mě baví umění a architektura, tam mě nikdo moc nechápal. Vtipné je, že za těch dvacet let z téhle skupiny skateboardistů vyšlo strašně moc kreativců. Lidi poznali, že umění není vůbec daleko od skateboardingu nebo od městské kultury. To pro mě bylo takové zadostiučinění, že skateboardové značky dělají kolaborace s umělci a dva světy městské subkultury, sporty a umění se propojují.
V médiích jsi jednou řekl, že jsi udělal tlustou čáru za studentským životem a začal si pořizovat dražší ikonické kousky. Kde na to ale člověk po vejšce vezme finance?
Já pocházím celkem z chudých poměrů. Moje rodina nikdy neměla moc peněz a žili jsme opravdu od výplaty k výplatě. Žili jsme v severních Čechách, moji rodiče neprorazili nikdy v žádných byznysech. V devadesátých letech typické atributy toho, že se máš dobře, bylo, že jsi měl fritézu, mikrovlnku, barevnou televizi nebo video, nic z toho jsme ale neměli. Vyrůstali jsme ve skromných podmínkách. Moji rodiče jsou velmi inteligentní lidé. Můj táta je textilní inženýr a celý život fotí zvěř. Máme dobrou výchovu být pokorní. V naší rodině vždy platilo, že nejseš tak bohatý, aby sis mohl kupovat levné věci. Vždycky pro nás platilo to, že i když jsme na tom nebyli nijak dobře, tak i tak si můj táta koupil Leicu. Je jeho prioritou mít něco, co uznává a má to rád. Takže potom, když jsem tu byl na vejšce, tak jsem žil velmi skromně. Raději jsem šel na pivo, než abych jedl, abych byl v té komunitě.
Už ve třeťáku jsem byl zaměstnaný v Dolcevitě. Začal jsem psát, nikdy jsem na nic nečekal. V prváku jsem šel zaťukat na dveře ART ANTIQUES. Řekl jsem, že jsem Adam Štěch a že bych pro ně chtěl psát, mám zajímavá témata o architektuře. Tohle samé jsem udělal s Dolcevitou. V tomhle jsem nikdy neměl zábrany. Nemyslím být nutně drzý, ale slušně se zeptat, zdali mají místo. Nic za to nedáš, maximálně tě odmítnou. Šel jsem tomu naproti a občas jsem psal články jako freelancer. Toho si všiml Honza Králíček, tehdejší šéfredaktor Dolcevity, a dokonce kvůli mně vyhodil nějakou slečnu, která prý nebyla tak dobrá, protože ve mně cítil jistý talent. V roce 2009 jsem nastoupil a měl jsem najednou plat dvacet tisíc. V té době to bylo „wow“! Žiju skromně a od té doby jsem začal pomalinku spořit. V období covidu jsem si řekl, že mám nějaké úspory, ale nejsou tak velké, že bych si mohl koupit byt, na to jsem rezignoval, tak jsem řekl, že si alespoň koupím věci do bytu. Do roku 2020 jsem vždycky žil s někým ve spolubydlení, s kamarádem nebo bráchou. Kašlal jsem na to a žil jako poustevník. V té době jsem začal chodit s Nikolou, která je nyní moje snoubenka. Tehdy jsem žil v bytě sám a strašně si to užíval, když ke mně chodila.
Řekl jsem si, že bych si k sobě do bytu mohl pořídit nějaké židle, tak jsem si koupil Jeana Prouvé, který je můj hrdina. Za čtyři židle jsem dal padesát tisíc. Od Prouvé jsem si koupil také lampičku. Dalším bylo křeslo od Romana Montzelewskiho. Nebazíruji na vintage hodnotě, dělalo mi to radost. Mám rád nové produkty, které jsou vyráběné pod licencí. To znamená, že mají hodnotu. Takhle jsem si to postupně začal vybavovat. Dělám si srandu, že pak jsem si koupil knihovnu místo auta. Neřídím, ani nemám auto a lidi se občas pozastaví, že ta knihovna musí být opravdu drahá. Píšu a čtu knihy a je to pro mě opravdu důležité. Hned když jsem si ji koupil, tak jsem ji zaplnil, potřeboval bych vlastně další. Šetřím na věcech, na kterých běžní lidé úplně nešetří. Jsem ve fázi, kdy si mí vrstevníci, poměrně úspěšní designéři, kupují porsche, ale já tu touhu nemám. Také se mi to líbí, bylo by to fajn, ale nemám to kam zaparkovat a nevím co s tím. Raději si vybavím byt, protože v tom vidím hodnotu a máme to s Nikol stejné. K narozeninám a k Vánocům si kupujeme nějakou lampičku, nepotřebujeme je už, ale máme to rádi. Nechci se tím vůbec chvástat, jsem v tom pokorný a jsem šťastný, že takhle můžu žít. Jsem si vědom toho, že to může brzy skončit. Člověk by měl být ve střehu a být připravený na to, že to vůbec není samozřejmost. Akorát mít vlastní bydlení by bylo fajn.
Když jsi zmínil Dolcevitu, má vůbec tištěný magazín v dnešní době stále šanci?
ADAM: Myslím si, že určitě. Dlouhodobě už se mluví o krizi tištěných médií, ale myslím si, že se to posouvá, a i navzdory téhle krizi vznikají magazíny, které jsou velmi zajímavé a které jsou tištěné. Určitě je budoucnost v tom, že se magazíny budou přibližovat více knižnímu formátu. To jsme udělali i s Dolcevitou, která by měla být nadčasovější, knižní. A jsou to magazíny, které nebudou vycházet každý měsíc, ale třeba dvakrát do roka. Ať už magazíny jsou typu Apartamento, nebo PIN-UP, který mám hodně rád, nebo MacGuffin. Stává se z toho víc niche, ale pro scénu je to relevantní stále a bude to nadále vycházet. Jak jsme se bavili o platformách, kde bych šířil databázi, asi bych si raději dělal můj tištěný žurnál poštou.
Je pravda, že jsem si z koupi Dolcevity vždycky udělala takový rituál a hned jsem se snažila vyčlenit si čas na její četbu! Asi takový malý svátek…
ADAM: V médiích dnes čelíme dilematu. Dříve, když ještě neexistoval Instagram, jsme psali o novinkách a časopis tak byl prvním médiem, které je přineslo. Dnes už to neplatí – napíšete o něčem, co bylo na Instagramu už před měsícem, a všichni to viděli. Musíme proto s tématy pracovat jinak, aby si časopis udržel přidanou hodnotu. To je velká výzva.
Je v Česku místo pro kritická média, nebo jsme stále ve fázi, kdy je třeba dávat o tom českém designu vědět a chválit jej?
ADAM: Obojí. Byl jsem v Bratislavě na diskusi k časopisu Designum, který slavil třicet let. Padaly tam názory, že kritika už v podstatě neexistuje. Ve filmu možná ano, ale v designu vůbec. Všechny časopisy o designu píšou pozitivně. Do jisté míry to chápu – samotný výběr témat editorem a novinářem už vlastně funguje jako filtr. To, o čem se píše, dostává status „dobrého“, a o tom, co se nevybere, se jednoduše nemluví. Chybí ale články s jiným pohledem. Ani já je nepíšu, protože se nepovažuji za kritika. Mám trochu jinou agendu – baví mě spíš minulost a historie. Přesto si myslím, že by kritika měla existovat, a nejlépe v novinách nebo obecných médiích. Olly Wainwright, kritik z The Guardian, píše opravdu ostré recenze. Navštíví novou budovu nebo galerii a bez zábran ji rozebere do detailu. A to je dobře – kritika podle mě patří právě do novinového formátu, kde oslovuje širokou veřejnost. Do Dolcevity to vlastně nepatří. Jsme dost limitovaní tím, že žijeme z inzerce, z peněz firem, které nám platí za podporu, a ty samozřejmě nemůžeme kritizovat.
Adame, poraď prosím našim čtenářům tři tipy na modernistickou architekturu mimo Prahu!
- Zmínil bych velmi zajímavou stavbu v Železném Brodě. Je to jednak banka a jednak muzeum, které ve třicátých letech navrhl na náměstí architekt Jindřich Freiwald. Stavba je funkcionalistická, ale je neskutečně bizarní v tom, že je napojená na starou roubenku. Syntéza roubené architektury a funkcionalismu. Je to případ toho, že i funkcionalisté pracovali s historickým kontextem. Interiér je nádherně zachovaný. Povrchy, přepážky, skleněné prvky, je to opravdu skrytý klenot.
- Pro mě nejzajímavější architektonický soubor v Čechách jsou chaty Františka Cubra v Seči. Ty lze teoreticky vidět i z venku, ale jsou to privátní chaty, který František Cubr, autor pavilonu EXPO58 v Bruselu, navrhl ve spolupráci s architektem Zdeňkem Pokorným. Já jsem tyhle chaty znovuobjevil, protože se o nich psalo naposledy někdy v šedesátých letech. Jel jsem tam, podařilo se mi do nich dostat a udělat o nich výstavu ve Winternitzově vile. On je postavil po válce v roce 1946, je to jedinečný příklad organické architektury, která v Čechách moc není.
- Tvorba Bohuslava Fuchse v Brně. Brno je svým funkcionalismem prostě bomba. Zvlášť Fuchsovy vily – Tesařova a Petrákova z konce třicátých let. Jsou skvělou syntézou funkcionalistické architektury, aerodynamiky a organického tvarování. A právě tohle období mám hodně rád.
Tvůj modernistický vkus známe, ale baví Tě některá současná studia?
ADAM: Určitě. Sleduju to, a hlavně pro Dolcevitu, kde píšu o současné architektuře. Mám hodně rád Mjölk, ale ti jsou dnes už velcí. Pak mám rád A1 architects, Davida Maštálka se svojí ženou. Psal jsem o jeho diplomové práci, čajovém domku, a strašně mě zaujalo, že to skutečně realizoval. Mini projektík, ale dotáhl ho do konce, a to mi přijde cool. Vždycky to byli architekti, kteří rozuměli PR – už před patnácti lety si fotili svoje věci, psali tiskové zprávy a aktivně je šířili. Dnes už to vůbec nemusí dělat, mají tolik práce, že si můžou vybírat, a tak se trochu stáhli. Líbí se mi jejich zaměření na dřevo a přírodní materiály. Je mi hodně blízká i Lenka Míková, protože je to má kamarádka, známe se fakt dlouho. Taky mě baví ta nová studia, David Neuhäusl nebo Svobodová&Bláha. Myslím si, že česká architektura je obecně fakt silná v těch menších a mimopražských věcech. Jsme dobří na malé měřítko. Rekonstrukce, interiéry a chaty jsou podle mě na skvělé úrovni, ale chybí tu velké baráky. Možná, že je to dané politikou. Za posledních třicet let v Praze nevyrostla žádná kulturní stavba, která by měla kapacity, formáty a standardy pěkné moderní instituce. DOX nebo Kunsthalle jsou dobré, ale něco, co vzniká třeba v Polsku- v každém městě vznikají nová muzea od světových architektů, to prostě nemáme. Je to asi i mentalitou společnosti.
Co si myslíš o projektu Rare Places?
ADAM: Projektu Rare Places moc fandím! Přijde mi to super! Hlavně to, že projekt vzniká odspoda. Z nadšení Ondřeje, kterého já v tomhle obdivuju a vlastně v nim vidím mé mladé já. V tom, že máš něco tak rád, že to začneš zkrátka dělat a je to pro tebe nějakým způsobem tak důležitý… Myslím, že je to ojedinělý projekt v tom, že katalogizuje současnou architekturu u nás. Takový přehled moc jinde není. I když to není můj obor, tak to je skvělá reference a databáze. Moc tomu fandím a přeji hodně úspěchů.
Modernist Travel Guide
The Modernist Travel Guide je nová kapesní publikace od architektonického publicisty Adama Štěcha, která představuje 369 modernistických staveb z období 1920–1990 ve 30 světových metropolích. Kniha vznikla ve spolupráci s platformou Sight Unseen a čerpá z autorova archivu více než 150 000 fotografií budov a interiérů.
Průvodce obsahuje nejen slavné ikony, jako je Seagram Building v New Yorku nebo dům Fridy Kahlo v Mexiku, ale i méně známé perly modernismu – včetně adres, informací o přístupnosti a architektonických zajímavostí.
Design publikace vytvořili Matěj Činčera a Jan Kloss ze studia OKOLO. Kniha je ideálním společníkem na cesty pro všechny, kdo rádi objevují architekturu mimo hlavní turistické trasy. K dostání bude od 8. května 2025 online i ve vybraných knihkupectvích v USA a Evropě.
Modernist Travel Guide můžete zakoupit ZDE.
ADAM ŠTECH
Definovat Adama Štěcha jen podstatnými jmény, čím je a není, je poměrně náročná disciplína a po tomto rozhovoru to jistě začínáte tušit také. Je teoretikem a historikem architektury s instagramovým účtem okolo_architecture, kam přispívá svými fotografiemi modernistické architektury z celého světa. Je publicistou, jehož příspěvky najdete ve světových magazínech, v Dolce Vitě, ale také třeba v knize o cyklistice a svobodě. Vyučuje na FUD UJEP a vede své kurzy pro veřejnost na Scholastice. Byl kurátorem několika významných výstav a reprezentoval svou práci i na Salone del Mobile v Miláně. Výstava Casa Imaginaria právě cestuje po světě a stihla už Japonsko, Vídeň a Švýcarsko. Miluje knihy a vlastní několik ikonických kousků nábytku. V neposlední řadě je to velmi milý a skromný člověk, který nikdy nezapomene zmínit své kolegy či šikovné přátele.
Autor: Jana Brandtlová, jana@rareplaces.cz
Zdroj: OfHouses, nakladatelství Paseka, Dolce Vita, Památkový katalog, Archiweb, A1 Architects
Foto: Klára Kudláčková, David Ewen