Obraz z cesty Elišky Podzimkové
Zastávky na Rare Places Mapě a osobitá ilustrace.
Společně s ilustrátorkou a fotografkou Eliškou Podzimkovou jsme vytvořili limitovanou kolekci printů Průzkumník, kterou už můžete najít na našem e-shopu. Při té příležitosti jsme Elišku vyzpovídali a poslali ji na jedno z našich Rare places míst. S kým ráda cestuje? A jaké hodnoty se snaží do budoucna udržet?
Eliško, jak se vám líbilo na Štajnhausu?
ELIŠKA: Líbilo se nám tam moc! Je to hezky citlivě zrekonstruovaný dům na krásném místě. Byla radost tam zůstávat. Bylo pro nás fajn zažít Mikulov mimo sezónu, potkali jsme se s plno novýma lidma například s Dominikou z vinařství Plenér, za což jsem hodně ráda, je to fajn holka, která dělá dobré víno a dělá věci trochu jinak. A taky se o nás krásně postarali ve vinařství Šílová. Bylo to moc fajn!
Cestujete nejraději sama, v páru, nebo ve skupině přátel?
ELIŠKA: Nejraději cestuji se svou partnerkou Julií a naším psem Jonášem, protože si to vždycky společně užije. Je to fajn mít čas jen sami na sebe. I když samozřejmě s partou kámošů taky super.
Podle čeho jste vybírala Rare místo na fotografii pro Průzkumníka?
ELIŠKA: Prohlížím vždy Rare mapu na to, kam zajít na procházku, na výlet. Často koukám na rozhledny, pomníky nebo útulny. Plánovali jsme po cestě z Mikulova do Brna a koukala jsem, že je tam Akátová rozhledna a ta mě jednoznačně zaujala, takže jsme se zastavili na výlet.
Jak ilustrace vznikla? Odkud se vzal nápad?
ELIŠKA: Koupila jsem si nedávno nový analogový foťák, který mě strašně baví a beru ho s sebou všude na cesty. Je to vlastně celkem malá krabička, kterou jsem si dlouho přála. Měla jsem vždy velký foťák, který jsem byla líná s sebou brát- takže tohle je super. Vždycky jsem napjatá, co přijde ze studia, kde mi fotky vyvolávají. Rozhodla jsem se pro tuhle fotku a ilustraci, protože celý výlet byl takový průzkumnický a hodně jsme trávili nad Rare mapou, takže tohle je ilustrace průzkumníka, trochu romantického, který posílá z rozhledny kytku dolů.
Často jsou podkladem pro Vaše ilustrace fotografie architektury. Řekla byste, že jste jejím milovníkem? Nikdy jste neuvažovala ji alespoň teoreticky studovat na škole?
ELIŠKA: Architektura mě baví, ale neznamená to, že o ní hodně vím, táta má stavební firmu a brácha je taky stavař, takže určitě k tomu mám blízko a zajímá mě to. Je to taková forma umění, která nás ovlivňuje strašně moc v životě. Obkloupuje nás kolem dokola. Je to určitě něco, co by mě zajímalo poznat víc do hloubky. Shodou okolností teď stavíme, takže i v tom se realizuji, ale uvidíme, jak to dopadne. Kdybych měla vytvářet dům, tak bude hodně šílenej a rozhodně ne minimalistickej. Je to zábavné.
Přijde mi, že občas do svých fotografií vpravujete ilustrace, které mi připomínají Vás samotnou. Je pro Vás Instagram, kam je přidáváte, osobním přirozeným deníkem, nebo je to nutnost bez které se dnes umělec neobejde?
ELIŠKA: Logicky to samo vyplývá ze zážitků, které prožívám. Není to úplně záměr, ale chápu poznámku. Instagram je pro mě deník, kdyby to pro mě byla nutnost, tak to nedělám. Úplně mě to takhle nebaví. Platforma se rychle vyvíjí a pořád to chce po člověku něco jiného a zaměřovat se neustále na nový obsah, což mě trochu trápí. Ze začátku mě síť bavila, protože propojovala lidi a vlastně díky tomu jsem se vlastně dostala do New Yorku. Dostala jsem se ke komunitě fotografů a umožňovalo nám to společně tvořit, i když jsme byli každý na druhém konci světa. A to se z toho trochu bohužel vytratilo. Pořád platí, že je to kreativní platforma, která inspiruje lidi k tvoření.
S Rare Places se jednalo o spolupráci. Jaké pracovní nabídky či spolupráce si vážíte doteď nejvíce? Přeci jenom jste pracovala pro Jamieho Olivera, nebo Vás zveřejnil Vogue…
ELIŠKA: Nad tím takto nepřemýšlím. Baví mě, že je to pokaždé něco jiného spojené s odlišným odvětvím a to je na tom to nejzábavnější. To, že člověk jeden týden či měsíc tvoří ilustrace pro nemocnici a pacienty kteří mají za sebou transplantaci orgánů a chtějí něco mít z nemocnice na památku, nebo ať už je to spojené s jiným druhem umění, kterému já se nevěnuji, ale můžu to takhle propojit. Skvělé je, že to může být takto variabilní. To je to nejvíc!
Rok jste žila v New Yorku. Ovlivnil Vás zásadně? Bylo těžké se vracet do Česka?
ELIŠKA: Díky New Yorku jsem pochopila, že by mě trápilo sedět v kanceláři a vymýšlet nějaký nucený kreativní obsah pro nějakou firmu. Vím, že takto nemůžu a potřebuji nějakou volnost. Svoboda je pro mě jedna z největších priorit, kterou se snažím udržet. Ráda se do New Yorku vracím. Je to obrovský pulzující orgán, kde je pořád co objevovat. Je to nekonečné množství inspirace, lidí a kultur na jednom místě.
Často pobýváte skrze svou tvorbu v digitálním světě, co ale Eliška Podzimková dělá nejraději v tom analogovém?
ELIŠKA: Právě už tolik ne. Je to otázka času. Některé projekty mají prostor na to, abych se jim věnovala analogově, což samozřejmě ubírá více času toho mého. Umožňuje se to vracet k nějakým výtvarným postupům, kterým jsem se učila když jsem byla malá od mámy výtvarnice a snažím se k tomu vracet. Ke klasické i plastické koláži, k linorytu, ke dřevu jako takovému. Často jsou ty projekty ale velmi rychlé. Snažím se před displejem netrávit tolik času, protože s těma rukama mě to baví o něco víc.
Eliška Podzimková
Autor: Jana Brandtlová, jana@rareplaces.cz
Zdroj: Megapixel, Český rozhlas Vltava, Eliška P., Vinařství Plenér, LINKA
Foto: BoysPlayNice