Měňavka. Bude „házet prasátka“ podle počasí
Ve vzduchu je cítit rašelina, mezi stromy se zvedá mlha a v dálce se do větru vlní rozhledna Měňavka. Vlní se a leskne jako nějaký mikroskopický živočich, který se nepovedeným experimentem tisíckrát zvětšil. Jakoby zde prostě jednoho dne vyrostla. Když na ní zasvítí slunce, svítí na jejích dlouhých chlupech malá mihotající se světýlka. Pokaždé je jiná. Místní jí říkají Měňavka. Svůj předobraz má v řasách, hmyzu a bohaté mykoflóře, která místní rašeliniště obývá.
Dvacet metrů vysoká rozhledna je složena z ocelové kostry zahalené bionickým pláštěm z kovové sítě a tisíců tenkých tykadel. Ta kolem kostry vytváří auru, zvláštně odhmotněný objem. Na konci tykadel jsou umístěny malé odrazky, které zrcadlí slunce a v poryvech větru hází kolem rozhledny malá prasátka. Návštěvník tak tedy zažívá nejprve tajemství, když se k rozhledně blíží, posléze pochopení principu když do rozhledny vstupuje a prolézá její kostrou a nakonec souznění když na jejím vrcholku přehlédne přes koruny stromů do okolní krajiny. Dvojitá spirála schodiště ztužuje celou věž a zároveň umožňuje plynulý pohyb návštěvníků v obou směrech. Díky tomu nevzniká potřeba vzájemně si uhýbat, pokud se na rozhledně potkají dvě skupiny.
Nosným motivem je právě proměnnost rozhledny. Stejně tak jako se místní krajina mění s ročním obdobím, počasím i denní dobou – mění se i rozhledna. Jinak vypadá v dešti, jinak v letní poledne. V mlze jsou odrazky nepatrné, při západu slunce se zase celá rozhledna zlatě třpytí. Tato proměnnost vytváří touhu vracet se do Borkovic znovu a rozhlednu zažít jinak. Zároveň přes rozhlednu vede naučná stezka přes Borkovická blata, která předpokládá její zdolání.
